Viděla jsem ženu mávat bílým šátkem

Dnešní ráno mě uvítalo, ještě za zavřenými víčky, živým obrazem. Viděla jsem ženu. Ženu stojící na vysokém kopci. Za ní dům, po pravém rameni jabloň. Nad hlavou jí vycházelo slunce. Nad hlavou jí svítilo slunce. Nad hlavou jí vycházel měsíc. Nad hlavou jí zářily hvězdy. Svítily na ní a na dítě, které držela v náručí. Viděla jsem ženu stát na vysokém kopci a mávat bílým šátkem.

Mávala na muže, který byl někde v dáli. Mávala na něho, aby ji uviděl, aby ji neztratil z očí. Aby ji uzřel přes všechna ta zoraná pole, na nichž se s pluhem plahočil. Přes všechny ty lesy, které vysadil. Přes všechny ty střechy domů, které od základů stavěl. I přes hospodské sály, ve kterých k tanci hrál …

Dnešní člověk nejde jen jednou cestou. Má jich tolik! Práci, rodinu, zájmy … Potkávají se a prolínají, klikatí a kříží. Vytvářejí labyrint. A v labyrintu lze, jak víme, snadno zabloudit. Zabloudit, bloudit, zbloudit. V labyrintu se lze ztratit. A tak člověk potřebuje pevný bod. Maják, jako námořník vedoucí svou loď nekonečnými vodami oceánu. Hvězdu, jako pastýř pasoucí svá stáda. Fotografii své ženy a dětí jako voják ležící v zákopu. Mávající ženu jako muž, jdoucí si každý den za svými. Volajícího muže, jako žena, ztrácející se v péči o druhé.

Je to obraz prastarý a stále nový. Vystupující z mlhovin dávných věků, kdy světla hvězd a majáky byly jediným navigačním systémem do doby, kdy se v navigačních systémech ztrácíme. Kdy se tyto systémy sami stávají labyrinty. A my stále potřebujeme ten nejjednodušší, nejstarší impulz ze všech.: bílý šátek, známý hlas. Jen ten nás může, ze všech zmatků světa, přivézt bezpečně domů.

Ženy, mávejme svým mužům. Muži volejte, trubte, hrajte! Zpívejme, tancujme, mysleme na sebe navzájem. Dávejme si signály.  

Moje letošní (před)vánoční probuzení

"Zítra stromek zazáří, zítra zvonek zacinká, zítra stromek zazáří, zbývá už jen chvilinka …". Zvony obvykle hlásí konec. "Zazvonil zvonec a pohádky je konec", "Tomu už odzvonilo" … Ale o Vánocích naopak ohlašují příchod. Příchod Mesiáše. Narození Spasitele. Počátek nového věku. Nastolení nové epochy. Epochy, která na místo pravidla: "oko za oko, zub za zub" přináší nabídku řešení: "on po mně kamenem, já po něm chlebem".

Ano, i to první heslo bylo ve své době velkým pokrokem. Říkalo, že nemáme oplácet horším, než co se stalo nám. Že trest má být trestem, nikoli pomstou. Jen tak má provinilec příležitost zamyslet se, poučit, vzpamatovat, a když bude mít velké štěstí, snad i napravit. Ale Ježíšovo hlásání laskavosti a péče, které se snaží na tomto světě vykřesat opravdové lidství, to je přelom v pravdě historický. A zázrak je už jen to, že se lidstvo k tomuto učení vůbec kdy přihlásilo. Vždyť pomsta bývá, přeci, tak sladká!

Přihlásilo a přes obrovské potíže s jeho prosazováním od něho už přes 2000 let neustoupilo. Myšlenka humanismu vzplála právě touto první jiskrou. A světlo, které vrhá, světlo poznání, že soucit, přátelství, pomoc v těžké chvíli, podpora a zastání zmohou víc, než tvrdé tresty a často i víc, než tresty přiměřené.

Toto Kristovo sdělení je, podle mého názoru, pozváním k božství. K procesu objevování kousku Boha v sobě samém. Ne ve smyslu nabobství a "hraní si na boha", když se někdo cítí být oprávněn o čemkoli rozhodovat a vše řídit stůj co stůj bez ohledu na přání, potřeby a pocity kohokoli ostatního. Ale ve smyslu schopnosti odpustit. Odpouštět je přece božské! Boha prosíme o odpuštění a drze ho v základní křesťanské modlitbě přirovnáváme sami k sobě, když říkáme: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". Věřím, že je to nepřesná interpretace, že správné je vyznění ve smyslu: "dovol, Pane, ať se naučíme odpouštět svým blízkým, jako Ty odpouštíš svým hříšníkům".

Tento kousek Boha v nás je zároveň střípek lidskosti. Je to to, co nám dovoluje pohybovat se vpřed a růst do výše. A ano, často za něj hodně platíme. Ale i sám Ježíš zaplatil měrou vrchovatou. Zaplatil těm, kteří nechtěli jeho učení chápat. Nebyli schopni udělat tento krok k lidství. Trvali na tom, že bolest vlastní duše lze omýt, spláchnout cizí krví. Přesto jeho učení zůstalo živé a září v plamíncích svíček nám všem na cestu. A doléhá k našim (d)uším ve zvonění rolniček a zvonků. Obdarovává nás v dárcích, které si na památku tohoto velkého daru dodnes u příležitosti jeho zrození vyměňujeme.

Ano, toto je, alespoň pro mne pravé poselství Vánoc: "Narodil se Kristus pán, veselme se". Dostali jsme naději.